Nemocná panenka

Téhle své žačky jsem se zpočátku trochu bála.
Říkejme jí třeba Olivie.
Olivie ke mně chodí na hodiny klavíru.
Olivii je 50 let a začala u mě hrát před cca 2 lety.
Kdysi v dětství prý chodila do ZUŠ, ale tvrdila, že z toho už si vůbec nic nepamatuje.

Olivie je majitelkou velké firmy. Je to obdivuhodná a krásná žena.
Tato silná osobnost ve mě budila od první chvíle respekt.
Skoro bych řekla trochu strach.
Ani ne tak pro její statnou postavu bývalé zápasnice v judu.
Ani ne proto, že mě převyšuje bezmála o 20 cm.
Bylo to spíše pro její chladnou kritičnost a jakési zvláštní neustálé napětí, které kolem sebe šířila.
Nedarovala mi ani jedno přeřeknutí; ostrým zrakem sledovala, zda-li mám vše pečlivě zorganizované a uspořádané; běda, když jsem zapomněla ztišit mobil a při hodině se ozvalo rušivé pípnutí. – A běda dokonce, i když se ozval hlasitý zvuk zvenku, z ulice, odkudkoli: sjela mě pohledem a já se cítila vinna.

A to nebylo všechno. Nejhorší přicházelo s vlastní výukou.
Jak byla kritická ke mně, stejně tak, a možná ještě více, byla Olivie kritická ke svému hraní na klavír. Pokud něco zahrála dobře, odbyla to prohlášením, že tato věc byla směšně lehká.
Přinášela si stále obtižnější skladby a neměla čas na to, aby je pořádně procvičila; pak se hroutila z toho, že jí to nejde. Načež mě setřela poznámkou: “Myslím, že jsem se za tu dobu, co k vám chodím, ve hraní vůbec nikam neposunula”.
Jednou jsem jí přinesla a hrála na ukázku od Čajkovského Nemocnou panenku.
Nenechala mě hru dokončit.
“Jo, toto jsme také měli na ZUŠ!” posměšně ohrnula ret. “Taková ruská sr.jda.”
Byl to tak nečekaně silný útok na tuto krásnou a jemnou skladbu, že to překvapilo i mě, která už jsem byla od Olivie na leccos zvyklá.
Přičetla jsem to v první chvíli obecným antipatiím ke všemu, co souviselo s “minulým režimem”.
Mylně.

A pak, najednou, bylo všechno jinak.Téměř ze dne na den se náš vztah zázračně proměnil.
Bylo to úžasné prozření a pochopení. Jedna z těch hlubokých a inspirativních životních lekcí.

Budete teď asi trochu překvapeni, ale já jsem měla vždycky Olivii ráda.
Jednak jsem samozřejmě obdivovala, co vše dokázala vybudovat.
Ale hlavně jsem měla ráda chvíle, kdy se dokázala uvolnit. A pak se proměnila v báječné charismatické stvoření. A byla veselá a vtipná a bezprostřední a měla spoustu hodně dobrých nápadů a postřehů.
Těchto příjemných chvil časem přibývalo.

A jednou, když se nám hodina klavíru obzvláště povedla,a dokonce i Olivie se zdála být téměř spokojená, navrhla jsem, zcela spontánně, jestli bychom si nemohly tykat.
A Olivie mě objala a měla opravdu nelíčenou radost.
A další hodině mi vyprávěla tento příběh.

Byla jedna malá holčička, která měla moc ráda hudbu a chtěla se naučit hrát na klavír. Začala tedy chodit k vyhlášené paní učitelce. Paní učitelka po čase sdělila rodičům, že je dcerka velmi nadaná; ale bohužel strašlivě líná. A navíc, že dělá při hodině hlouposti a to vše určitě paní učitelce naschvál. Rodiče uvěřili paní učitelce a pro holčičku nastalo peklo.
Tak moc se chtěla naučit hrát na klavír. Uvěřila paní učitelce, že je líná a hloupá a snažila se ze všech sil, víc a víc. Ale nikdy to nebylo dost.
A po čase už paní učitelka neříkala, že je holčička nadaná.
Paní učitelka už říkala jen samé zlé a kruté věci. Křičela na holčičku a posmívala se jí, když ta nakonec už ze zoufalství začala plakat.
Oblíbená skladba paní učitelky byla Nemocná panenka od Čajkovského.
Nakonec byla holčička uznána za hodnu toho, aby tuto skladbu hrála na koncertě. A dokonce ji směla hrát i v mateřských školkách, kam chodila paní učitelka se žáky pořádat koncerty.
Ale holčička už z toho neměla žádnou radost.
Hrála skladbu v mateřské školce, jak nejlépe uměla; ale děti ji neposlouchaly.
Ona se ta skladba ani do mateřské školky nehodí.
Ale přesto se našly i děti, kterým se to moc líbilo.
Ale tyto posluchače Olivie neviděla.
Viděla jen posměšné a znuděné obličeje těch, kterým hudba nic neříkala a musely tam sedět jen z povinnosti.
A holčička prožívala muka. Byla si jistá, že určitě hraje špatně, a proto ji nikdo neposlouchá.
Nakonec uprosila rodiče, aby už nemusela chodit dále na hodiny klavíru.
Odešla odtamtud jako spráskaný pes.
Z radosti k hudbě a ke hraní na klavír nezůstalo skoro nic.
A bylo to ještě horší.
Holčička si odnesla hluboké trauma. Stala se bojácnou a nedůvěřivou.
Časem se naučila svůj strach a nedůvěru k lidem zdařile maskovat drsným vystupováním. Ale znáte to, pořád tam bylo to napětí.

Řekla jsem Olívii, že jsem noty na Nemocnou panenku někam založila a nevím kam. Ale že je určitě do příště najdu a přichystám je pro ni.
Abychom to kouzlo už konečně zlomily.
“Dneska si ale zahrajeme něco veselejšího,” řekla jsem.
A sáhla do regálu pro svazek not.
A z těch not vypadl list.
Kopie Nemocné panenky.
Vážně.

Olivie byla velmi rozechvělá.
“Už si to ale vůbec nepamatuju”!
A pak si vzala noty, sedla ke klavíru a zahrála to.
Hrála  moc krásně.

A tím končí příběh o tom, jak se malá nemocná panenka ve velké dospělé Olivii vydala na cestu k uzdravení.

Příběhy mých klavírních žáků jsou skutečné. Nicméně osoby jsou malinko zamaskovány a pozměněny =).