fbpx

Jak jsem se nechtěla učit hrát na piano

11. 10. 2020 | Klavírní historky učitelky klavíru

Moji dospělí žáci – klavírní začátečníci – ke mně přicházejí z různých důvodů. V drtivé většině pak vstupují s větou: Vždycky jsem chtěl/a hrát na klavír, ale maminka nechtěla.

Ach, ty maminky!

U mě to bylo přesně naopak. Aspoň zpočátku. Já jsem chtěla hrát na kytaru. Ale měli jsme doma klavír a nikoli kytaru, tak bylo rozhodnuto: Budeš chodit na piano! Navíc naši sousedé a kamarádi měli dvě dcery a ty obě hrály na klavír. Když nás tedy tito přátelé laskavě doporučili na hodiny klavíru u velmi vážené paní profesorky Ptáčkové – to jsem ještě netušila, že jednou i já převezmu jméno i profesi! – byli rodiče naprosto nadšeni.

Zkrocení divoženky

Dětství jsem strávila s rodiči v Iránu. Odjeli jsme, když mi byly dva roky a vrátili jsme se v mých sedmi letech. Neprošla jsem si tedy klasickým systémem školek a školu jsme s mámou odbývaly zlehka hodinku dvě denně. A po příjezdu do Prahy jsem se zdála všem mírně nevycválaná. Mnozí zděšeně nabádali mé rodiče, že je mně potřeba zkrotit. Výuka klavíru se měla stát jedním z prostředků ke zkrocení divoženky.

Paní profesorka byla přísná jak bič a dosahovala skvělých výsledků a pořádala koncerty svých žáků v poměrně velkých sálech, jako bylo třeba Žižkovské divadlo. Byla to echt pravá dáma, nosila pouze kostýmky a blond vlasy vyčesané do tehdy moderního vysokého drdólu a hlavně, jak říkám, byla pěkně ostrá. A to se rodičům zamlouvalo.

Nebyla jsem ani trochu nadšená, navíc jsme musela jezdit coby sedmiletý špunt sama skoro hodinu cesty na druhou stranu Prahy. A paní profesorka člověku začátky nijak neusnadňovala. Přijížděla jsem vzorně o deset minut dříve, seděla před učebnou na lavičce a poslouchala zvučný hlas, který se rozléhal i přes zavřené dveře:

Seď klidně! Nekývej se při tom hraní! Myslíš si, že vypadáš jako umělec! Ale vypadáš jako BLBEC! Neřvi! Víš, že nesnášim, když mi tu brečíš!

Seděla jsem za dveřmi a přála si, abych byla malinká, neviditelná, aby se na mě  třeba úplně zapomnělo.

A jak se stal klavír nakonec cestou ke svobodě

Ale paní profesorka byla také v svém srdci neuvěřitelně laskavá a skutečně milovala klavír. Měla obrovský zájem a starost o jednoho každého ze svých žáků a pracovala daleko nad rámec svých povinností. Pomáhala svým svěřencům v mnoha záležitostech, které kolikrát neměly s klavírem vůbec nic společného. Přes mou počáteční nechuť a protesty, klavír a tato přísná paní si mě po čase zcela podmanily. Zamilovala jsem se do piana tak náruživě, že jsem ve volných dnech seděla u klavíru a hrála od rána do večera. Paní profesorka mi otevřela bránu do jiných světů a já jsem si tu cestu užívala s radostí.

Mým snem se stalo strávit život u klavíru. Také paní profesorka mě doporučovala na konzervatoř. Nicméně tentokrát, ach ty maminky! doma rozhodli jinak. Takže jsem se k pianu vrátila až po dlouhých peripetiích přes studium medicíny a etnografie a tak.

Paní profesorku jsem potkala po mnoha letech. Bylo to ve Vodičkově ulici. Vedla jsem za ruku svou pětiletou dcerku a před sebou jsem tlačila kočárek. Radostně jsem svou bývalou učitelku pozdravila a nadšeně líčila, jak dcerka chodí na zpěv a na housle. Paní profesorka se na mě podívala přísným zrakem a nevrle opáčila: No, a co děláš ty? Rodíš děti a jinak nic, co?

Kam jsem zatím s piánem doputovala

Ale moje děti mě naopak přivedly zpět ke klavíru. Obě dcerky hrají na housle a potřebovaly korepetitora. A jsem začala doprovázet své dcerky

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

houslistky na koncertech. A po čase byl o mě zájem  i od jiných houslistů a zpěváků a nakonec jsme přes deset let doprovázela jako baso continuo  celý orchestr mladých muzikantů.  A stále se vzdělávala u skvělých učitelů i v hudebních kurzech. A tak mě oslovila jedna hudební vzdělávací agentura a pak i další a já se stala placenou klavíristkou i učitelkou klavíru. A dnes je to už přes dvacet let, co učím na piano. Mám vlastní školu Hudebku Wolfgang, jejíž součástí jsou on-line klavírní kurzy, pořádáme koncerty a tak. Navíc doprovázím na klavír divadelní spolek Sirény při jejich skvělých muzikálech. A jsem moc ráda, že mohu pomoci otvírat bránu do světa hudby mnoha dalším báječným lidem.

 

Cesty osudu bývají holt spletité.

 

Autor:

Marta Ptáčková

Jmenuji se Marta Ptáčková a hrát na klavír učím děti a dospělé přes 20 let. Jsem autorkou dětských písní, on-line kurzů pro začátečníky všech věkových skupin, studenty připravuji na úspěšná složení mezinárodních zkoušek ABSRM…

Nezapomeňte příspěvky sdílet na svých oblíbených sociálních sítích

Další příspěvky:

404 - Nenalezeno

Nenašli jsme nic, co by odpovídalo vašemu hledání. Zkuste upřesnit hledání nebo využijte hlavní menu k navigaci na webu.

Svezte se na vlnách klavíru

Sledujte nás na sociálních sítích. Také nepravidelně rozesílám novinky e-mailem. Inspirujte se. Přidejte se mezi odběratele…

Netolerujeme spam. Z nepravidelné rozesílky se můžete kdykoliv odhlásit. S osobními údaji pracujeme dle zásad ochrany osobních údajů.